Začínal u lopaty na farmě podnikatele, dnes je v Japonsku mediální hvězdou a jeho jméno znají lidé po celém světě. Čech JAN SOUKUP (30) je mistrem Japonska, mistrem Evropy a vicemistrem světa v kjókušinkai, nejtvrdší formě karate. Nyní zápasí v celosvětově populární soutěži K1, kde proti sobě stojí kickboxeři, karatisté, taekwondisté, boxeři a thaiboxeři bez rozdílu vah.

V Japonsku jste hvězda. Poznávají vás lidé na ulici?
Jasně, zastavují mě na ulici, chtějí se se mnou vyfotit, občas se stane, že mě některý z byznysmenů, fanoušek K1, pozve na večeři. Poznávají mě lidi i tady, v Praze, nejen v Japonsku. Volají mi cizí lidé, chtějí se seznámit, píšou mi maily, chtějí mě do přátel na Facebooku.

Slyšela jsem, že v Japonsku jsou bojovníci K1 nejpopulárnějšími osobnostmi hned po sumistech.
Dalo by se říct, že ano. Například japonský bojovník Masato je jeden z nejpopulárnějších lidí v Japonsku. Navíc dobře vypadá, takže točí reklamy, hraje ve filmech. K1 je teď vůbec nejpopulárnější bojový sport, protože je mediálně známý, má obrovskou sledovanost v televizi po celém světě. Běží na Eurosportu, živě na Internetu. Na finále v Japonsku sedí v hledišti i 100 tisíc lidí. Celé je to pojaté jako show, jsou tam lasery, hudba, každý si tam dá svou nástupní hudbu, když jde do ringu ... Takové věci mají lidi rádi.

Vaše začátky v Japonsku ale byly dost drsné ...
To ano. Odjel jsem do Japonska na pozvání místního oddílu kjókušin karate, což znamenalo, že jsem mohl trénovat zadarmo, ale na živobytí jsem si musel vydělat. První rok jsem pracoval na farmě u jednoho podnikatele na Kjúšú. Osm hodin denně jsem házel lopatou, pak jsem šel na trénink, tam jsem dostal přes nohy, že jsem byl rád, že jsem vůbec došel domů ... a tak pořád dokola. Další rok jsem si polepšil, dělal jsem v restauraci jako číšník, to už jsem se trochu domluvil japonsky. K tomu jsem dojížděl denně na tréninky. No a jak mi to postupně začalo jít víc a víc a vyhrával jsem závody, tak mi zaměstnavatel dovolil, že můžu chodit dopoledne cvičit s profíky a do práce chodit večer, abych se připravil líp na ty těžší závody. Tak jsem se připravoval další rok, až jsem vyhrál mistrovství Japonska v kjókušin karate, to bylo v roce 2004. Potom jsem jel domů s tím, že už v ČR zůstanu natrvalo.

V Japonsku už se vám nelíbilo?
Měl jsem toho dost. A kolega Michal Starý tu mezitím dostavěl Vltavín, naši současnou tělocvičnu, kde teď společně trénujeme. Začal jsem se připravovat na mistrovství světa, jež bylo v roce 2006. Mistrovství světa v kjókušin karate je obrovský turnaj, který se koná jednou za čtyři roky, a bojuje se bez rozdílu vah. Tam jsem skončil druhý, což bylo skvělé, a stal jsem se zároveň druhým Evropanem, co se vůbec umístil. Takže obrovská sláva, radost ... a kontaktovali mě Japonci, jestli nechci do K1. No a jelikož tohle naše karate má smlouvu s K1, tak po dohodě jsem zase odcestoval trénovat do Japonska, jsem vždycky půl roku tam a měsíc v Praze.

Jaký je život v Japonsku pro Čecha?
Záleží, za jakých podmínek tam jste. Je to úplně jiná mentalita. Japonci nikdy neřeknou ne, to je nezdvořilé, a vy si to taky nemůžete dovolit. Nedozvíte se přímo, co si o vás druzí myslí, usmívají se, i když se jim něco nelíbí, a pak si na vás stěžují. Většina věcí se neříká do očí. Tohle bylo pro mě opravdu těžké, zvlášť v době, kdy jsem ještě pracoval na Kjúšú. Vidíte lidi z jiné stránky než člověk, jenž přijede jako turista, nebo ten, kdo s Japonci obchoduje. Jakmile pracujete pod někým jako zaměstnanec, nejste na jeho úrovni a on s vámi podle toho i jedná. Pracujete od rána do večera za buzerace pro Evropana téměř nesnesitelné. Život v Japonsku nikdy nebyl snadný a není ani dneska.

Vy jste se ale v hierarchii japonské společnosti propracoval ze samého dna téměř na vrchol.
Přesně tak. Bylo to docela tvrdých šest let. Ale od chvíle, co jsem skončil druhý na mistrovství světa, už mám sponzory, věnuju se sportu profesionálně jako jiní vrcholoví sportovci. Ubytování, stravu v restauracích i trénink mi platí japonský svaz kjókušin karate. Bydlím spolu s ostatními kluky z klubu v Tokiu, v domě přímo naproti tělocvičně - mám vlastní, na japonské poměry dost hezký byt. Dostávám i plat, který není vysoký, ale stačí mi, protože nemám žádné výdaje. Potom mám ještě honoráře za zápasy.

Točí se v K1 velké peníze?
Je to srovnatelné s boxem. Hodně záleží, jak vysoko se dostanete. Když se propracujete do finálové osmičky, tak vyděláváte milióny. Za jednotlivé zápasy, pokud děláte opravdu dobré a se slavným soupeřem, je odměna v řádu statisíců. Ale ono to ani moc nejde, nezápasit dobře a udržet se v K1. Jakmile se vám nedaří, prohrajete tři čtyři zápasy, už vás nechtějí, končíte. To nasazení totiž člověk nevydrží dlouho. Pro mě bude tenhle rok stěžejní, je mi už přece jen třicet a letos bych se chtěl probojovat do finále.

Je pro Čecha těžké naučit se japonsky?
Je to trochu náročné, už proto, že v japonštině se neskloňuje, neexistují jednotná čísla. Ale když tam člověk chvíli žije a trošku se snaží, tak se naučí. Chce to mít nějakou knížku, vědět, jak se skládá věta, učit se slovíčka ... zbytek člověk odposlouchá. Je to něco jiného, než když studujete třeba japanistiku tady, v Česku, a pak přijedete do Japonska. Obvykle ze začátku vůbec nerozumíte a taky nikdo nerozumí vám.

Japonština prý má tu záludnost, že existuje velký rozdíl mezi hovorovým a oficiálním "zdvořilostním" jazykem ...
S tím mám právě problém já, mluvím takzvaně friendly, jak se baví kamarádi, a konverzaci na té vyšší úrovni, jako při komunikaci se šéfem, v televizi nebo při interview, zatím neovládám. Mám i problém rozumět, protože větu, kterou už znám, najednou slyším v jiné formě a s jiným významem a někdy nevím, jak to teda dotyčný myslel. V té vyšší mluvě používáte jiná slova. Rozdíl je v tom, že když se například někomu představujete, můžete říct (přeloženo do češtiny): Ahoj, já jsem Honza Soukup. Anebo: Dobrý den, vidíme se poprvé, já se jmenuji Jan Soukup, těší mě. Nebo když nerozumím, můžu se zeptat "nani"? - "cože"? anebo slušně "nan deska"? "co prosím"? Kdybych řekl šéfovi nebo mistrovi "cože", tak mě tam bude honit s rákoskou nebo mě přinejmenším strašně seřve.

Panuje na tréninku přísná disciplína? Smíte se například během hodiny mistra na něco ptát?
Během tréninku se většinou nikdo neptá, až po hodině. Na tu vojenskou disciplínu si oni opravdu potrpí.

Mlátí vás někdy trenér?
Ne. My měli dost přísné tréninky, kolikrát mě trenér pořádně seřval nebo mi dal pohlavek. Ale že by mě tam třískal rákoskou, to ne. Pravda, někdy jste v kliku, už nemůžete a trenér vás ještě třískne - "dělej", ale není to nějaké bití.

Má pak člověk svého trenéra rád, když je tak drsný?
Na tom tréninku to berete jinak, jste rádi, že nad vámi někdo stojí a věnuje se vám i tak, že vás pořádně zbuzeruje. Když si pak po tréninku jdete sednout a pečete si společně barbecue, tak ne že byste byli zrovna parťáci, ale je tam určité přátelství. Ke mně se můj mistr choval dobře. Samozřejmě nemůžu říct, jak se chová jiný trenér. To je člověk od člověka, neznamená to, že když vás učí Japonec, je to vždycky výhra co do kvality. V Japonsku je hodně dobrých trenérů, ale stejně tak i spousta špatných.

Japonci ale mají asi nesrovnatelně větší nasazení při tréninku ...
To mají ve všem, cokoli dělají, dělají na sto procent. Trenér řekne: dejte si 500 dřepů, odejde a všichni si je dají.

Jací jsou Japonci ve vztazích k cizincům?
Část lidí, i žen, má cizince ráda, část ale zase naopak cizince nesnáší, některé Japonky by nikdy s cizincem nechodily. Je to tak půl napůl. Když oslovíte člověka na ulici, může se vám stát, že vás pošle do háje. Udělá to velmi zdvořile, ale dá jasně najevo, že s vámi nehodlá mít nic společného. Cizinců je v Japonsku hodně, alespoň podle jejich představ, cizinci jim tam vozí jinou kulturu ... a veškerou drobnou kriminalitu, jako krádeže, obstarávají cizinci, taky jsou vulgární, pijí, dělají nepořádek.

Japonci nepijí?
Ale ano, jenže moc nevydrží. Dají si tři piva a leží na stole. Karatisté vydrží o něco víc než ostatní lidé. Teď v K1 moc pít nechodíme, ale když jsem byl před lety na Kjúšú, byla tam na karate dobrá parta a chodili jsme jednou týdně do hospody.

Měl jste přátele i mezi Japonci?
Tam na karate ano, byli fajn. Samozřejmě není nad Čecha, tam je to kamarádství jiné, mentalita je jiná, takže i když to je kamarád, tak stejně nevíte, co od něj můžete čekat. Japonec nezradí Japonce, takže když o jiném člověku řeknete, že je to blbec, zastane se ho jen proto, že je to taky Japonec. Kamarádství na život a na smrt asi jako cizinec čekat nemůžete. Ale nějaké blízké kamarádské vztahy jsem tam nezažil ani mezi nimi navzájem.

Jako zápasník, a ještě Evropan musíte být u japonských žen asi v kursu, ne?
Asi ano, fanynky by nejradši skočily do ringu. Ale já na to nemám čas. Buď jsem na tréninku, nebo doma spím. Tady, v Čechách, mám přítelkyni. Vždycky se teď po půlroce, co jsem v Japonsku, těším domů, ke konci už to nemůžu vydržet. Tady, doma, mám taky spoustu kamarádů, takže si odpočinu. Po té půlroční dřině mě všechno bolí a konečně nemusím do ničeho mlátit, mám klid. Nikam ani moc nejezdím, Japonsko jsem si už objel v dřívějších letech, když jsem měl volno, tak jsem dost cestoval: Okinawa, Hokkaidó, Tokio, Kjúšú. Už mě to cestování tak neláká, chrámy jsou všude stejné, kulturu znám a s Japonci si moc nerozumím. Jsem tam hlavně kvůli sportu. Časem bych se chtěl usadit tady, být trenérem karate a možná okrajově i kickboxu.

Dbá se ještě v Japonsku v bojových sportech hodně na tradici?
Jak kde. Někde hodně, někde je to volnější. Tradice je v bojových uměních důležitá, zase se to nesmí přehánět, když moc hlídáte tradici, tak se pak to bojové umění nevyvíjí. Strnulé principy, které fungovaly kdysi, nemusí dnes obstát. Lidi se mění, tak se musí měnit i způsoby boje. Mně se líbí hlavně plnokontaktní bojová umění beze zbraně, ať je to MMA, džiu-džitsu, judo.

Je rozdíl mezi bojovým uměním a sportem, jako je kickbox, třeba v té úctě k učiteli?
U kickboxu není ta tradice a nehraje tam takovou roli ta etická část, takže jasně, ani ta úcta k učiteli není automatická, trenér si ji musí vybudovat silou. Ale ono taky záleží na tom, kde cvičíte. Někde si žák, když přijde, místo pozdravu div neodplivne, jinde je superatmosféra a v pohodě lidi.

Jaký by měl být bojovník?
Čestný, nebojácný, vytrvalý ... ta technika přijde později. Hlavně by to měl být dobrý člověk. Pak je i dobrý bojovník. Jak je to špatný člověk, snaží se to nějak obejít a někomu ublížit. Jak se chová na tréninku, tak se pak chová i na ulici. Pak se pere, někoho ztluče, bere drogy ...

Takže bojovníci v K1 jsou dobří lidé?
Všichni určitě ne.

A ti nejlepší?
Myslím si, že už si prošli tolika zraněními a boji, že je to trošku převychovalo. Ne že by byl tím omlácením z člověka světec, ale většinou už nemá chuť se někde rvát a chce všechno řešit v klidu, protože už zná ty následky, ta zranění.

Cítíte se jako samuraj?
Mám rád tu filosofii, cestu bojovníka, ale nazývat se samurajem nebo bojovníkem, to bych si netroufl .

Spíš takový gladiátor?
Ano, spíš ten gladiátor. Snažím se podle pravidel karate i žít, i když to třeba někdy úplně nevychází. Člověk by měl mít ten základ, že pomůže slabšímu, pomůže babičce přejít přes ulici. Anebo když vidím, že někdo něco odhodil na ulici, seberu to a hodím do koše.

Pomáháte japonským babičkám přejít ulici?
Ony většinou nechtějí pomoct, ani v metru si nechtějí sednout, když je pustím. Ale tady, v Čechách, mi to docela jde.
 

Převzato:
autor: Lucie Tomanová | (Tištěný Reflex, 11. 2. 2010)
Reflex 06/2010
Foto: Tomáš Tesař